Koukám a co nevidím.

Další knížka od Ivanky Deváté se mi líbila, není to její  první co jsem si přečetla, líbily se mi všechny co se mi do rukou dostaly. Ty fejetony a příběhy jsou napsány zajímavě, s lehkostí , s humorem a nadhledem. Tak sem jeden z nich dávám:

SNY TŘETĺHO VĚKU.

Nejdřív se mi zdálo, že jsem přistihla úplně cizího člověka, jak se mi hrabe v pokoji ve skříních. Vyběhla jsem z bytu, zamkla a utíkala na policii. Tam se mě nevzrušeně zeptali, co mi ten muž ukradl. Řekla jsem, že zatím snad nic, je zamčený v bytě. "Ale?"podivil se policista za psacím stolem. "Takže on k vám svobodně vešel, nic vám neukradl, a vy jste ho svévolně zamkla ve svém bytě? To je omezování osobní svobody, paní ! Na to je paragraf ! Koukejte ho hned pustit." Kňourala jsem že se domů bojím, protože ten člověk je určitě zločinec. Nato mě policista přísně okřikl, abych si nepřitěžovala falešným obviňováním, a vykázal mě z úřadovny. Když jsem se probudila, prošla jsem s bušícím srdcem celý byt a moc  jsem si oddechla, že tam není jak žádný zloděj, tak příslušník policie. Za týden se mi zdálo, že jsem v krematoriu a mám být zaživa zpopelněna. Z okolností vyplývalo, že nejde o žádný trest ani rafinované mučení, nýbrž o běžnou rutinní záležitost. Dva zřízenci mi přidělili lůžko a dva rohypnoly, abych před akcí usnula. Sami postávali v koutě místnosti, pokuřovali a bavili se o fotbale. Já však usnout nedokázala, protože jsem se strašně bála, že se probudím bolestí mezi plameny a budu trpět. Po čase se zřízenci stali netrpělivými. Koukali na hodinky a šeptem se radili: "Já jí dám ještě jeden, co říkáš, Franto?" "Blbost", mínil Franta. "Za deset minut padla. Nebudem se s ní párat v předčase." Pak přistoupili ke mně a řekli otráveně: "Jste ňáká houževnatá, paninko. Dneska už to nestihnem." Načež jsem se bleskově probudila, dřív, než mě pozvou na osm ráno. Po tomto snu mi tlouklo srdce ještě mocněji než po tom předešlém, což mě ovšem naplňovalo nadějí, že ještě žiju. Ale proč se mi zdají tak hrozné sny? Jako když se odvíjí nit z klubíčka, postupovala jsem pozpátku uplynulým dnem, až jsem dospěla k poledni a vzpoměla si, že jsem sledovala jeden z nedělních pořadů s našimi politiky. Mluvilo se o tom, že valorizace důchodů nemůže být příliš velkorysá, že rodiny s dětmi jsou na tom ještě hůř než důchodci a že důchodců je moc. Tehdy mi patrně bleskla hlavou hořká myšlenka, že našemu hospodářství by nejvíc prospělo prohnat důchodce komínem. A protože to je myšlenka hrozná, můj mozek se jí chtěl zbavit prostřednictvím snu. Četla jsem totiž, že sny jsou jakási žumpa duše, do které naše mysl odhazuje všechno úzkostné, děsivé a trauma vzbuzující. Potem zborcený spáč se probudí a řekne si: Díkybohu, byl to jen sen. No dobrá. Nezpopelnili mě. Ale pořád se mi vybavuje heslo, které se nade mnou a mými vrstevníky vznášelo čtyřicet let : Každému podle jeho zásluh.

Tak jsme pracovali, šetřili, stáli ve frontách, vychovávali děti. Myslíte, že si zasloužíme TAKOVÉ sny?

Dívám se na přebal knížky a protože název se mi moc líbí, tak  si ho teď drze vypůjčím.  Vždyť i já koukám a co nevídím, třeba zrovna včera, když jsem prošla náměstím kolem radnice.

A jéje, copak to tu nového? Kam se z toho místa poděla ta hlava, byla zajímavá...

Jako z pískovce  se z dáli tvářilo to dílo, obešla jsem kolem, dokonce si sáhla , trochu poklepala, zní to dutě, základ možná tvrdý karton,laicky odhaduju, žádná zmínka, žádný nápis,co to asi představuje, má fantazie je na nule..

A koukám dál a co nevidím?

Na hezkém náměstí už je zas ta letní  "písečná pláž"! Někomu se to líbí určitě, já přiznávám, že mně tedy ne, vždyť laviček a různých venkovních posezení u kávy je ve městě dost, a podle mne to náměstí  hyzdí, no na pláž přece patří i plavky, třeba se do nich někteří návštěvníci také vysvléknou, kdoví....

A když jsem se doma k večeru na zahradě zahleděla na nebeskou klenbu, což dělávám ráda, když malebné mráčky pozoruju tak koukám a co nevidím...

 to je  Amorův šíp do mraku  za slunkem vystřelený  - no jo, bujná fantazie zas pracuje.....