Adil | Píďalka v akci.

Včera jsem ze záhonu dobývala "boubelku", že ji přesadím jinam a pak jsem si na chvilku na sluníčku sedla a jen tak koukala kolem a nechala své myšlenky rozutíkat. Jak jsem tu chvíli zevlovala, pod jabloní jsem cosi zahlédla. A to prosím blbě vidím, dávno pryč je zrak ostříží...Copak se to tam maličkého a  zeleného třepotá ? To snad lísteček ve vánku poletuje, ale že nespadne a drží se v místě, to je nějaké divné. A  tak jsem vstala a šla se podívat, co je tam tajemného, že se to skoro z místa nehne a jenom si tak ve vzduchu vlaje.  Ejhle, ona je to píďalka ! Škoda, že jsem neměla brýle po ruce, to bych se lépe podívala jak se ta chuděrka snaží vrátit  nahoru na strom, po jejím tenounkém téměř neviditelném "laně", které bylo někde na listu uchycené. Tu chvilku jsem ji sledovala, jak se vzhůru posouvá, jak důmyslně,  a to neviditelné vlákenko kam asi  cestou skrývá. Všimla jsem si, že se jí objevil na horní části toho prťavého tělíčka jakýsi bělavý chumáček, to zřejmě to vlákno se hromadilo, jak si ho cestou sebou brala. Ale nadřela se, takhle šplhat, těch půl metru, za pět minut stihla a byla zpátky,  na jabloňovém listu.