Bylo nás jako těch "beránků" na obloze, kdoví, kam je do světa zavál vítr, kam se všichni ztratili? Červen roku 1958 jsem si připoměla včera, když na toto téma mluvila Jarča s Janou o srazu spolužáků, ale o deset let mladších.... Kdyby se všichni ti, co jsme se na konci osmé třídy loučili a rozprchli se jinam, kdyby se dnes, ale s dřívější vizáží přede mnou objevili, bezpečně bych věděla, že tohle je Jiřina, Ivan, Pepík, Jirka, Dušan i Franta, Jarča, Marie, Božka a ještě další,ani u jednoho bych se nemýlila. Ale zub času zahlodal to je jisté, poznala bych je s vizáží dnešní ? - to už si jistá nejsem. Bylo nás plná třída, ale sraz jsme nikdy neměli, nenašel se nikdo, kdo by si si s tím dal práci, kdoví, zda bychom se setkali. Vím kde hledat Líbu, Jarmilu, Světlu, Vládu, Petra i Božku, ti všichni jsou nadosah, ale to je nás málo ! A i kdybychom se opravdu teď sešli, naše řady by už byly prořídlé. I kdyby tisíckrát chtěli přijít Jarča Velechovská, Jana Neťuková, Gerda Schichtová, Milan, Brunclík, Harald Rous , Vláďa Lenk , Pepa Mikulka a Jirka Kulhánků, tak už by mezi nás přijít nemohli, a kdo ví, jestli ne i někdo z dalších....Jo,jo, jak to letí a zub času pracuje, možná i vy někdy na školu vzpomenete, moji milí spolužáci.....
