Když se nebe vyplakalo tak odhodilo těžký šedý šat. Obléklo sukni azurovou  ozdobenou bělostnými obláčky, které větřík lehce pod slunkem ovíval. Takový den je veselejší, takový umí "nakopnout", kupředu a fofrem....No,  to vypadá, že jsem nějaká "fofrnice", ale to je jen zdání, skutečnost je jiná. Prostě mě to jen žene, a dělám co můžu.....a je toho tolik, a je to nekonečné...Ale

Jaro je v plném proudu a všichni, co se rádi v zemi hrabou mají napilno. Co všechno zasít, kam co zasadit, plno plánů a těšení se, jak všechno poroste a že bude úroda. Kromě jiného si zasadím brambory, rozhodla jsem se.  Při té myšlence už jsem se viděla jak je pod natí postupně vyberu  až přijde čas. Jak hned  čerstvě vařené a lákavé skončí na talíři, třeba s tvarohem a kouskem

Pankrác - takové jméno moc mužských nenosí, ani jeho dva "bratři" co za ním přicházejí nejsou moc v oblibě. Tři ledoví mužíci co rádi mávají hůlkou mrazilkou, někdy jen tak lehce, jindy s větší silou a tímto svým "uměním" jsou od věků pověstní....Přesto mi Pankrác do náruče ten nekrásnější dárek položil, je to letos 42 roků, co světlo světa spatřil můj nejmladší syn. A jako

Taková podívaná byla u Václavic na kvetoucí řepku .  Té záplavě žluté  dodaly remízky stromů na malebnosti. Vím, že řepka mnohde převažuje a válcuje lány s obilím, ale ona za svůj "prim" nemůže, to je věc hospodářů a vlastníků polí....

Když jsme se vrátili od Čertovy zdi k autu, navrhla jsem abychom zašli ještě k letitým kotelským lípám. O nich jsem  jen slyšela, tak proč se nepodívat, když  je nedaleko najdeme.Mám ráda staré stromy s hluboce rozvrásněnou kůrou a čím jsou starší a mohutně rozložité, tím větší pro ně mám obdiv....

Tu šipku s označením natočil někdo trochu jiným směrem, jinak bychom si kousek cesty nezašli. Museli jsme se vrátit, nevadí, tak jsme se o něco více prošli  po rovině na silnici.. Lehce prošlápnutá pěšina přes oseté pole nás pak přivedla ke kraji listnatého porostu a k cestičce, která se mezi

Dlouho nám tu nepršelo, po celý duben téměř nekáplo. Ale hned v prvním májovém dni, jako když proutkem mávne, se vyschlá zem  konečně lehce zavlažila a poté se na obloze  první duha objevila...

To se tak někdy stává, že  levá ruka najednou neví, co udělala pravá.....prostě z ničehonic nastane chvíle, kdy nám mozeček vypne, čím to asi bude? Svést se to dá na plno okolností, vždycky se nějaký důvod najde. Chtěla jsem podle receptu upéct jeden moučník. Připravuju potřebné ingredience a ouha ! Nemám dostatek té mouky, kterou potřebuju, došla mi zásoba. Nedá se nic dělat, udělám jiný,

Podíváme se k "vrtulím" je od nich pěkný výhled, rozhodla se v nedělním odpoledni naše rodinka. I když mne by to táhlo víc do lesa, ale nic jsem neřekla a byla jsem ráda, že se zas někam podívám. Vždyť je to už pár roků co jsme tam byli naposledy, a pamatuju přesně na ten první den měsíce máje, byl hezký den a výhled do krajiny mne nezklamal. Když jsme teď dojeli k odbočce na návrší,

Moje starosti tady hodím za hlavu, vždyť každý sám těch svých má  jistě  dost...Ale o malé radosti se tu podělím, aspoň v obrázcích, a bez dlouhých proslovů. Počasí přeje, příroda jede svým tempem a nějaký virus ji vůbec nezajímá...

Slunko a teplo pomohlo tulipánům