Všem mým přátelům i náhodným návštěvníkům, kteří sem zavítají-

      Krásné Vánoce

      a v novém roce 2020

Začátkem prosince jsem si jich všimla a skoro nevěřila, že jsou tak houževnaté a  že nepodlehly prvnímu poprašku sněhu, co však dlouho nevydržel, a neskolil je ani občasný noční mrazík lehce pod nulou. Bohatě kvetly na jaře a teď by měly odpočívat. Kdo to kdy viděl, aby v prosinci, těsně před Vánoci ještě kvetly fialky ? Sice jen po skrovnu,  sem tam pár kvítků, ale za pozornost mi stojí

O třetí adventní neděli se na chvíli do této role dostaly dvě ženy  - snacha a tchýně. Když na to vzpomenu, musím se smát, ale zase mě hřeje vědomí, že jsme těm dvěma našikům dokázaly,  že to s námi tak hrozné není, a že si umíme poradit.  Jó, nebydlet v domku ale pohodlně v bytě kde,  o obsluze kotle na topení člověk nemusí přemýšlet , to je v zimě výhra, ale přece jen všechno

Vánoce jsou tu coby dup, nevím jak vy, ale já se cítím nějak moc uondaná, no jo, to je asi věkem, na nic jiného to svést nemůžu. Musím se bránit  případnému nařčení, že se mi do ničeho jaksi moc nechce, i když červíček pochybností v mé mysli hlodá...Takto mě přivítal ranní pohled na oblohu,

Když se ohlédnu zpátky za předlouhou řadou let, tedy až do svého dětství, nepamatuji si, že by k nám někdy vtrhnul čert a s ním přišel i rozvážný Mikuláš se svou štědrou nadílkou. Tenkrát i takový jediný pomeranč byl pro nás vzácností, ale chutná domácí jablíčka nám všechny pamlsky bohatě nahradila. Skokem se přenesu do dalších let, to mi mohlo být tak třináct, když jsme se s jednou spolužačkou

Nevím co se to pokouší o moje oko, nevím, co jsem kde v ovzduší chytla, je mi to záhadou. Jedno vím bezpečně, že už v noci jsem se probudila a jedno moje oko bylo celé zalepené.  No doprčic, co je zas tohle? Tak to mi ještě scházelo. Když jsem se ráno koukla do zrcadla a viděla kdo to z něj na mne  zarudlým krhavým okem civí, lekla jsem se o něco víc jak jindy. Hlavou mi bleskově prolétlo

Za listopadem už se zavřely dveře. Od jisté doby tento měsíc nemám ráda.... S ním se mi bolestně připomíná první adventní neděle, která před patnácti lety připadla na 28.11. V ten den jsem přišla o syna, bylo mu teprve 40 let. Zůstaly už jen vzpomínky....I v letošním prvním dni adventu jsme zašli

Tento týden je Terka po nemoci  doma, ještě nešla do školky, ale už s ní šijí všichni čerti, tak mám kolem sebe veselo. "Babí, já ti budu pomáhat" - hrnula se do kuchyně při chystání oběda.  "Koukej, jak jsem velká, už sem dobře dosáhnu, už  ani stoličku nepotřebuju...jé cibule, ta by mě štípala do očí.." No, řeknu vám,  její  strach z té cibule, kterou

Po celý den je nevlídno, sníh s deštěm hlásí zimu, nos z domu ven vystrčím, jen když musím...Tak jsem se dala do přebírání věcí, které se za léta nastřádaly, a že jich bylo, ještě jsem s tím neskončila. Náš domeček se nafouknout nedá, ale jsou věci, které nevyhodím a dokud živa budu, v krabici uložené zůstanou dál. Třeba dopisy z vojny od mého nejstaršího, které nám v letech 1983 a 1984 posílal.

Z mlhavého rána se včerejší neděle nakonec vyloupla do docela hezkého dne, i když  prokřehlou zem slunko už neprohřálo, přece jen se snažilo. Naše rodinka si do tohoto místa malý výlet plánovala nedávno, ale tenkrát los padl na Panskou skálu, i když je to od nás dál, měla jsem z volby radost.