V posledních dnech je venku jako v časném jaru, jen studený větřík to kazí,  jak tady u nás  neúnavně fouká.  Únor za sebou ještě nezavřel vrátka, vím, že ještě je čas, ale modrá obloha a sluníčko na ní, asi mnohé z nás k nečemu láká... I mne včera zlákalo a nahánělo, že bych už mohla začít. Rozhodit hnojivo kolem jabloní, budou jablíčka ? Zatím je brzo na odpověď, tak kdoví....Také

Dnes si tu zavzpomínám na jednu příhodu, kdy vítěz byl můj, ještě ne roční vnouček, a já jsem prostě prohrála, ač jsem se zvítězit všemožně snažila. Jedno podzimní odpoledne jsem se nabídla, že vezmu malého ven.  "Já nevím, aby Tě nezlobil, aby nechtěl z kočárku ven", měla obavy jeho maminka. "Prosím tě, žádné strachy, jenom se projedem a hned bude spát" - řekla

Prozkoumat,  kam vede jedna cesta na kraji karlinského lesa, to jsem si plánovala už dříve, když jsem si všimla, že se upravuje. Dovede mne na lesní cestu, po které jsem jedno podzimní odpoledne tlačila kočárek a v náruči držela řvoucího vnoučka ? Jestli ano, tak vnukovi o tom porozprávím, až do těch míst spolu dojdeme.To byla tenkrát příhodička, to jak jsem se pořádně zapotila, dám "do

Přijde malý prvňáček ze školy domů a říká mamince:

"Já už umím počítat do patnácti !"

"Tak ukaž ", řekne maminka.

"jedna, dva, tři, čtyři, šest, sedm, osm, devět, deset, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct ."

" A kde je pětka a jedenáctka ?" - ptá se

"Půjdeme se projít, venku je docela hezky..."  zeptala jsem se včera hned po obědě Matěje.

"Můžem jít naproti, mamce, co říkáš ?  Z práce jde dneska pěšky, můžem ji překvapit. Co myslíš, kam nejdál dojdem cestou k Pilínkovu

Pomalu se blíží den D,  to půjde naší vsí masopustní průvod. Bude to už potřetí, ta stará tradice se tu vzkřísila  a měla dobrý ohlas.  Takže 1. březen bude jistě patřičně veselý a já si to veselí nenechám ujít....

" Babí, já asi půjdu za vojáka, ale ještě nevím...",  těší se na průvod Matěj.

"Máťo,

Pan Rambousek,  listonoš  v pošťácké perelíně, vidím ho, jako by to bylo dnes...  S velkou koženou brašnou přes rameno, každý den plnou novin, ani běžná psaní v obálkách tehdy nechyběla.  Dobrosrdečný, hlaholný pošťák,  boty jako loď, pro každého  úsměv měl,  jak ty své boty svůj rajón znal, prostě člověk na pravém místě.....Tenkrát

"Tak Matěji, jak dopadlo tvoje první vysvědčení ?" ptám se toho našeho kluka, sotva vyšel ze školní branky. Tvářil se jaksi podivně a žádná radost ve tváři.  "Tak co ?  Jistě máš jednu velikou jedničku."  Po chvilce mlčení konečně promluvil :  "Mám jich jen osum, chtěl bych jich víc !"  "To tě chválím, ale cožpak ti to nestačí

Dnes se mi do rukou dostala knížka, kterou její majitelka dala mému vnoučkovi do sběru.  Nedalo mi, abych si ji celou neprohlédla, je o spartakiádních vystoupeních na Strahově, v roce 1980.  Když jsem v ní listovala, s trochou nostalgie se mi vynořily vzpomínky , jak i já jsem tuto atmosféru vnímala jako cvičenka, když se při nástupu na strahovský stadion, plný kulatých a přesně

To jsem si musela říci nahlas, když jsem se do toho pustila,  - ježkovy voči, je to vůbec možné ? Ty haldy fotek nacpaných v mém počítači, jak já ho za poslední tři roky nakrmila, vždyť chuděra sotvá dýchá.... A tak prohlížím a třídím, ukládám i mažu a slibuju mu, že už nebudu fotit co cestou potkám, že nebudu fotit kde co vidím...ježkovy voči, já se znám, slib asi nesplním, co jen s tím udělám