Byla listopadová sobota , také devátého, ale přesně padesát let zpátky......

Jedna mladá a životem nezkušená, celá v bílém, se svatební kytici v rukou, vyšla vstříc osudu, nevěsta, slavnostně rozechvělá....Je to ten pravý, co ji navždycky rád mít bude, co bude při ní stát, je to ten, co jí třeba i modré z nebe snese, je to ten, pro kterého tak jako pro

"Matěji, už se ti to blíží, už půjdeš poprvé do školy, a jak se na školu těšíš...?  ptala jsem se vnuka.

"Těším se hodně, a budu tam chodit rád, už vím, kde budeme mít třídu, už jsem se tam byl podívat..."

Jo,jo, kéž mu ta radost vydrží, už to nebudou jen dětské hrátky, už  nastanou školní povinnosti, snad pro něj učení

Období maturit je v plném proudu, čas obav, strachu a nejistoty...udělám, neudělám, jak dopadnu, jaké si vytáhnu otázky, budu mít štěstí ? Nebudu zmatkovat, budu vše vědět, soustředím se "na potítku" než před zkušební komisi předstoupím...?  Tohle se jistě prožene hlavou každému čekateli, je jedno z kterého oboru a z které školy. Tablo už je vystavené, za výkladem městského

Vracím se na chvíli o šedesát let zpátky a docela jasně si vzpomínám, jak jsem poprvé zírala na televizi.  U Doubků, v honosné vilce na konci obce jsem tehdy seděla na židli, uprostřed pokoje, a poprvé viděla ten zázrak, kterým se mi chtěla pochlubit  jejich dcerka Irena. Co tenkrát

Do nenávratna zmizelo mé bezstarostné dětství, ve věčném koloběhu života jsem zestárla o nějakou tu řádku let, a jak lehké chmýří odkvetlých pampelišek všechno odnášel pryč, ten neúprosný čas....Občas se vynoří vzpomínka prostá, a tak sem jednu zase dnes dám.

Bývala jedna louka podél potoka, přes ni se k potoku táhla stružka a mokřina tam pokaždé byla. A ráj blatouchů kolem ní zjara, trsy

Ani nevím, jak mi přišla na mysl vzpomínka z mého dětství, když mi bylo tak osm, devět let.  Něco podobného by se v dnešní době asi nestalo, ale když to vezmu z druhé strany, proč  ne ? Klidně se něco podobného stát může, třeba když manžílek chce své ženušce udělat radost dárkem a netrefí přesnou velikost. No, asi takhle: "Chtěl bych tuhle rozkošnou podprsenku, mé ženě se bude

Až do roku  1897 sahá zmínka o první tramvajové lince, která Libercem vedla nejdříve od vlakového nádraží do nejkrásnější výstavní části města, do Lidových sadů. Moje vzpomínka se však váže na dobu o hodně mladší, to už tramvaje jezdily přes celé město, až nahoru pod Ještěd. Pamatuji, že na začátku šedesátých let minulého století jezdila tramvaj nahoru Moskevskou ulicí k radnici, a jedny koleje

Možná, že moji vrstevníci kdysi také navazovali dopisová přátelství psaná azbukou. Ruština byla ve škole od čtvrté třídy povinná, tak družba s ruskými dětmi docela běžná. Když  sestře Marii jedno děvče od Sverdlovska sdělilo, že její děda se narodil v Čechách a na svou rodnou zem vzpomíná rád, tak mne cosi napadlo.... Možná

Jistě je lepší mít sourozence, než vyrůstat jako jedináček, také je víc na co vzpomínat. Na svět jsem přišla jako druhá v pořadí mých sourozenců, když už byl na světě starší bráška. Dnes už nám nepoví nikdo, zda-li jsme rodiče  zlobili, nebo naopak byli hodní. Ale střípečky vzpomínek

 Při rodinném posezení se občas otvírá tresor vzpomínek,  a už to jede..... No jo, nejhezčí vzpomínky jsou právě ty příhody z dětství. A jedna z nich je právě teď  tady. Do školní jídelny ani do družiny jsem nikdy nechodila, na oběd jsem musela domů. K našemu domu patřilo pole, na něm brambory, obilí, řepa i zelenina.  Měli jsme ve chlévě stračenu, kozu, husy i králíky a každý