Nedělní ráno slibovalo slunko a příjemně prožitý den ve společnosti rodinky mého nejmladšího. Byla jsem pozvána k obědu a po něm, že si vyjedeme někam do přírody. Oběd byl výtečný a po něm jsme chvíli hráli kostky, jednoduchou hru, které se můžou účastnit i malé děti. Jistě ji znáte, hráčů může být

Vánoce už klepou na dveře, za chvilku k nám domů vejdou a zřejmě žádné sněhové vločky sebou nepřinesou. Sníh si dává na čas a  zdráhá se přijít , kdo ví, třeba se bojí toho koronaviru, který se tu tak tvrdošíjně drží , že se ho nedaří beze zbytku vymést.... I tak, navzdory tomu, mějte Vánoce pohodové a podle svých možností si je v klídku užijte 

Nevím jak to vnímají jiní, ale mám pocit, že čas letí vpřed čím dál rychleji...Ráno se probudíš, vstaneš, a než se naděješ, je tu zas večer...Den po dni stále stejné. Na adventním věnci  jsme už  zapálili třetí svíčku a jistě si našli čas na chvíli klidu a rozjímání. Řada inverzních mlhavých

Před naším domem došlo na konci léta k podivným událostem. Na schodech, u  vstupních dveří si necháváme gumové pantofle, jen do nich vklouznem a hurá na zahradu...Jednou jedna z nich, patřící mé snaše,  do rána ze schodů zmizela. "To je záhada, kde může být ?  Večer jsem tu obě nechala, děti, neschovaly jste mi ji někam ?"  Nikde po ní  ani stopa, až byla po týdnu

Můj prvorozený synku, mé myšlenky k tobě letí s největším bolem v mateřském srdci, právě v tomto dvacátémosmém listopadovém dni,  tak jako každý rok, dnes už šestnáctý....

Vzpomínám na tvé narození, vzpomínám na tvé dětství, vzpomínám na tvé dospívání, vzpomínám na tvoje rozhodnutí

Je to tak, mám potřebu se vypovídat o náplni uplynulých dní. Možná ke mně někdo zajde, letmo řádky přečte a nejspíš k tomu řekne: Hm, žádná dechberoucí slova, tím nás tedy neoslníš !  Já vím, vím, že jsou to jenom takové přízemní všednosti...Nejsem mistrem pera a řádky vtipně nekořením, napsat to lépe ani  neumím. Těch myšlenek co se prožene přes třičtvrtě století starou hlavu, těch je

Jako korálky na niti jsou  do jednoho kruhu všechny dny seřazeny a rok co rok se opakuje s přesnou pravidelností to stejné. Z té dlouhé šňůry se pak den po dni odkutálí a už ho nikdy zpět nenavlékneš...To přirovnání mi prošlo hlavou když jsem v minulém týdnu  shrabovala spadané listí. 

První listopadový den byla neděle a po poledni volá sestra Jarča - " Co děláš? Nechceš s námi na chvíli do lesa? Jen tak se pokochat, zatím neprší..." Dvakrát mě nikdo pobízet nemusí, takovou možnost neodmítám, než přijedou, ať nezdržuju, ve čtvrthodině jsem připravená...Jsem ráda a ani se

Tenhle rozhovor s pětiletou vnučkou  byl zajímavý tím, že ve své dětské fantazii ho brala vážně a své rozhodnutí mi s pevným předsevzetím sdělila. Nechtěla jsem jí to pokazit, tak jsem to brala naoko také vážně, ale nenápadně jsem se bavila....Niť rozhovoru jsem vlastně začala já, otázkou, jestli se jí po kamarádech ve školce nestýská když se teď nemůžou vidět.

Když na stromech podzim zbarví listí, když pozlatí jejich koruny, to je krásná podívaná, to je pastva pro oči....A pak se listí k zemi lehce snáší, a pod nohama zašustí...Mám ráda podzim s modrou klenbou nad hlavou , s paprsky sluníčka, co už nás neohřeje ale jen tak  tu naši zem pohladí...

Ten