U nás se oběd bez polévky neobejde a tak ji vařím denně, naštěstí mám pro koho, vařit ji jen pro sebe, to by se mi nechtělo.... A  mrkvičku pěstuju rok co rok, sklízím jí potom kupu, nějaký celer i petržel se na záhoně také vždycky najde,jak to uchovat, co pak s tím ? No, a co je doma, to se přece počítá....Vždycky

Že nás na konci října překvapil první sníh, to není nic neobvyklého, někdy na pár dní vystrčí růžky ještě o něco dřív....A čas se nám posunul o hoďku zpátky, co naplat, blíží se zima, takový koloběh, rok co rok...

Ráno vykouknu

Jedno je jisté, na co si v životě člověk zvykne, toho se drží. Třeba hrabat se rok co rok v zemi - tedy v rodné hroudě, to zní nějak lépe, a hrabat se rád, mazlit se s hlínou, nebát se motyky ani rýče,rok co rok bojovat s plevelem, těšit se na jaro, až to zas začne....jó, lidičky, a když se těm pilným zadaří....?

"Nemáš někde takovou pevnou, lepící pásku, víš jakou myslím...?  ptal se mě dědouš.  "Mám, momentík počkej, hned ti ji přinesu, jen co si utřu ruce..." ozvala jsem se z kuchyně, kde jsem zrovna chystala do hrnce na oběd.  Když pak cosi kutil u akvárka nakoukl  ke

Nemůžu jinak, neodolám, tak hned v úvodu říkám, že kdo nechce ať nečte a k tomu se nedívá.... Ne, vážně, také už mne napadlo, že je o tady, u mne, tak nějak dokola....Žádné obzory do dáli, nic víc, jen občas trochu mých prostých radostí.  Jen tak

Máme tu pátek, frčí to rychle, možná, že ty dny jen podzimní vítr popohání..... Ale je hezky, svítí nám slunko, mám neskromné přání, kdyby to takhle až do Vánoc vydrželo....

Včerejší

Včera byl už od rána venku takový mrtvý klídek, ani lísteček se nepohnul, našedlá obloha tak nějak nízko a chvílemi jen náznak, že tam někde nahoře vězí i slunko. A den mi uteče tak jako tak, je jedno, jestli je hezky, nebo nevlídno, dlouhá chvíle mi prostě není. ...Jenom ten stereotyp, jo, jo,

Už řádku let  jsem jenom doma, jak se říká, na zaslouženém odpočinku, to se tu napsat nestydím. Nikam nespěchám, nikam nemusím, ale přece jen něco každý den musím - UVAŘIT  oběd, to mám na krku denně... No,  a co má jeden pořád vymýšlet ? Vařit jak v restauraci u Zdeňka P. tak na to bych neměla..."beránku otřes se..." chtělo by to, že jo?

Naše sedmá třída na základce, takový průměr, řekla bych.  Žáci chytří i méně chytří, jak už to ve školách bývá. Majákem třídy byl Vašek, sice tak trochu pohybem nenadaný, ale hlavu měl, to tedy jo ! Kdyby nikdo z nás něco snad nevěděl, on věděl vždycky, to tedy jo.....

Bylo pár kluků,

No vážně, tohle jsem včera zahlédla, když jsem šla při kraji lesa, tak honem cvak, cvak, co to tam ti dva dělají?  Źe by snad přepadení houbaře ? Kdo ví....

Bylo odpoledne,bylo chladno, , bylo větrno, prostě podzimní čas, ale v lese bylo hezky, tak jsem se trochu v tom lesním

Když sluníčko vstává a maluje na obloze, kdo by si nevšiml té přírodní scény, musel by být úplně slepý ! A dnešní ráno, před východem slunka, jen krátký čas trvalo  přírodní divadlo, teď už je v těch místech obloha převážně šedá, sluníčko oponu zatáhlo, a jen sem tam, na nás za jejím cípem možná občas mrkne....

Když jsem tu vzpoměla na moje nemilé setkání s vosami, vybavila se mi ještě jedna další příhoda. Stala se kdysi o kousek dál, jen co by přehodil kamenem Nisu....Jedno má společné, opět to byla  výprava na houby a příliš zdárně také neskončila.

Jednoho hezkého dne,

Kdykoliv kolem tohoto místa jedu, nemohu nevzpomenout, a i můj muž  v tu chvíli se škodolibou radostí občas připomene: "Hele, táto, vosy !!

Jednou jsme se vydali na houby do lesů za Hamrštejnem, u silnice je takový plácek, kde se dá auto zaparkovat. Byla jsem celá natěšená, jak

Jak kdy, jak kde, jak u koho, na stejném místě ale v jiný čas se z jistého důvodu něco  občas změní.....

Tak tedy zkrátka  - dotyčné místo - NÁŠ  STARÝ  SKLENÍK

Před pár lety jsem do něj zasadila jednu sazenici

ŠKRTLI   JSME  ZÁŘÍ  V  KALENDÁŘI,

PŘED  NÁMI  JE  MĚSÍC  ŘÍJNOVÝ,

COPAK  NÁM  ASI  PŘINESE ?

TO  NIKDO  NÁM  S  JISTOTOU  NEPOVÍ.........

Všem