Ne, nejde o slané slzy, ale o slzy dešťové,   bylo jich třeba, déšť se nám tu  vyhýbal a zemi chyběla vláha.

Pozorovala jsem chvíli tu naši malou Terezku, když se venku poprvé odhodlala k samostatným krůčkům, jak  ji zaujala voda v malém zahradním jezírku.

Já bych tak ráda do té vody - přála si možná....a chytat tam rybičky červené !

Ohnutá záda  a prsty rukou v zemi zabořené, rok co rok, stejný obrázek v tento čas....Nic nového pod sluncem, "mazlit" se s hlínou a myšlenky nechat  plynout, na chvíli se narovnat a protáhnout hřbet, svým dílem se pokochat, to musí znát snad každý zahrádkář. Ta píle nebývá marná, když se za sebe ohlédneš, většinou nějakou  stopu ta bohulibá činnost zanechá...

Tak to je poslední záběr našeho Fiďouška, takhle se na mne díval, když jsem ho v minulém týdnu vyfotila. Opravdu poslední a je mi smutno a nejenom mně bude chybět, smutní Máťa, on si ho předloni v útulku vybral jako malé koťátko a na první pohled si ho zamiloval.....

A

Aspoň na chvíli zastavit čas, to by nebylo marné, ale ten si neúprosně pádí, frrrr..... je ráno a hned večer, a den je rychle pryč...Prvního jsem tu vítala ten měsíc máj a ani jsme se nenadáli a zítra nám na dveře zaklepou "zmrzlíci", věřím však, že v ledovém šatě nepřijdou ! To tak, jabloně už krásně kvetou a o nějaký mrazík žádná z nich nestojí. Všimla jsem si, že svěží zelená na stromech,

Máj, krásný máj je lásky čas, no, asi jak to kdo cítí a jak prožívá, a ten první den májový,  v romantické chvilce, mnozí s políbením  pod rozkvetlou třešní....Jo mládí, to zamilované mládí....Když milencům touhou hoří tváře, možné i nemožné slibují si, a zasněně věří, že je nerozdělí nic....

No jo, to se říkává, když  tě něco nečekaně potká, když se něco stane, nebo tě dostihne.... Přišla mi pozvánka na jedno zasedání a já už tušila proč, a přiznám, že se mi tam nechtělo jít. Nakonec, mohla jsem se omluvit, nějaká výmluva by se lehce našla, ale přece nebudu lhát, to se nedělá !  Nevím jak jsem k tomu přišla, ale mohlo by mě těšit  takové uznání, co se mi dostalo......

Teď už jednou, nebo nejvýš dvakrát v roce se jen na chvíli podívám do míst, kam jsme kdysi jezdili s dětmi na návštěvu častěji. A dnes, když už naši synové mají svůj vlastní  život s dětmi, radostmi i starostmi, mnohé se změnilo a není jako dřív...."Už jsme dlouho nebyli v Mlýnci" řekl mi syn, " pojeďte s námi, jen tak, na chvilku, autem tam jsme za hodinku !"

"No

Občas to s oblibou říkám, ani nevím proč,  asi se mi tím něco připomíná...už to mám !  No přece slepice ! Stačí je chvíli pozorovat, tu hrábnou, tam hrábnou, a  jak je zem přitahuje, tak se v ní rády popelí.  Ani popele není třeba, stačí jim malý a suchý dolíček, šup do něj, zavrtí se, a křídly si trochu pomůžou.....Když jsem jim nasypala  popel, ne z uhlí, ale jemný jen 

Pořád běhají mezi námi, mají tu odvahu a drzost, že jedno kdy, třeba i za bílého dne se vloupají tam, kde jim to "pane" neříká....

Vzdálila se tak na hodinku, zamkla domovní dveře i branku do dvorka, a aby za ní pes neutekl, což dělává rád, zavřela ho do kotce. Nezvaný "návštěvník" přišel oknem, ale ne otevřeným, stačilo násilí a vysypalo se sklo.... Pak hbitě provětral