Když je na jaře půda dobře připravená a pracovní elán je v síle, může se sázet a sít. No, elán se musí udržovat, bez něj to jaksi nejde. Ale zvyk, je prostě železná košile, ta se také těžko svléká......tak i člověk zažitým zvyklostem těžko oddolává. Je zbytečné
O svém ranním probouzení tu psát nebudu, nechtějte vědět, ani vidět.....Hezké dny jsou v plném proudu, sluníčko úřaduje, npohled je to paráda ! Jen já jsem poněkud skleslá, trochu jinou jsem představu měla, není to snadné, ta moje rekonvalescence....
Do nenávratna zmizelo mé bezstarostné dětství, ve věčném koloběhu života jsem zestárla o nějakou tu řádku let, a jak lehké chmýří odkvetlých pampelišek všechno odnášel pryč, ten neúprosný čas....Občas se vynoří vzpomínka prostá, a tak sem jednu zase dnes dám.
Bývala jedna louka podél potoka, přes ni se k potoku táhla stružka a mokřina tam pokaždé byla. A ráj blatouchů kolem ní zjara, trsy
Díky snaze obětavých členů Spolku přátel naší obce mohl každý, kdo měl zájem, shlédnout první rekonstrukci historické rakouskopruské bitvy, ke které došlo u Reichenbergu 21.4.1757. Přesně před 256 lety se odehrála někde na lukách u Liberce, dost možná, že i na této velké louce
Ani nevím, jak mi přišla na mysl vzpomínka z mého dětství, když mi bylo tak osm, devět let. Něco podobného by se v dnešní době asi nestalo, ale když to vezmu z druhé strany, proč ne ? Klidně se něco podobného stát může, třeba když manžílek chce své ženušce udělat radost dárkem a netrefí přesnou velikost. No, asi takhle: "Chtěl bych tuhle rozkošnou podprsenku, mé ženě se bude
"Babíí, koukej, leze ti tu malej mravenec, a tady je ještě jeden a tady taky...." povídá Matěj. Doprčic, když nemám na nose brýle, copak tak rychlého tvorečka vidím ? Nevidím nic, ani to malé smítko.... Jo, jaro je tady a s ním i tihle nevítaní návštěvníci co se bez pozvání derou zvenčí do dveří. Touto dobou se mi už loni snažili zvýšit krevní tlak. Vím, jste rychlí,
Dnes ráno, před pátou, mne vzbudila ta moje noha, celá zdřevěnělá a zvenčí se ozýval už naplno, radostný ptačí koncert. Hned mi bylo líp. Dál spát už nebudu, poslouchám směsici trylků těch malých opeřenců, po chvíli jako když utne, ticho ! Tak mi dozpívali a odletěli nejspíš někam do jiných
Tím nemyslím hromádky někde v parku, kde venčí své mazlíčky pejskaři, ani mraky úhledných hromádek často viděných po zahradách, když se tam zabydlí nevítaný návštěvník. Takový heboučký černý tvoreček, nesmírně pracovitý..... Hromádka sem, hromádka tam , je na našem dvorku, to je potřebné dřevo na topení, a když je zima dlouhá a teplíčko máme doma rádi, není ho nikdy dost.
Musím být optimista, jinak to nejde, každý den cvičím tu ztuhlu nohu. Vláďa mi obstaral motorovou dlahu, na deset dní ji mám teď doma, žádné zahálení nebude ! To je vám bezvadná věc, nohu za mne v pomalém pravidelném rytmu za mne ohýbá sama ! A já si při tom jen tak ležím, nohu správně položenou, nastavím úhel ohybu a už to jede ! Pomalu nahoru až do ohybu, tam si oteklé koleno
Proč mě pořád tak často pronásledují noční můry, tedy ty prapodivné sny. Chtěla bych spát spánkem spravedlivých, jako to mimino, nebo tvrdě jako špalek, nebo jako když mě do vody hodí ! Na dnešek zas jedna divočina, i když jsem po ránu ještě cítila ta voňavá a teploučká tělíčka, která jsem chtěla zachránit. Tam dole, nedaleko místa kde jsem prožila dětství se semlela jakási vřava, najednou hodně
Absťák ? To snad ne, zdál se mi jenom podivný sen. Že ráda fotím, nemusím zdůrazňovat, přesto po tom delším a nevlídném čase můj foťáček tak trochu zahálel. Prostě nebylo kdy a také nebylo co........
Tak na tenhle plánovaný výlet jsem se vůbec netěšila, to dá rozum. Nebylo vyhnutí, musela jsem, a tak jsem čtrnáct dní prožila za jedním z oken, v osmém patře veliké budovy. Přímo z lůžka jsem viděla k domovu, vzorná obsluha, jídlo až pod nos, do postele jako té královně, no, zvláštní druh
