Nedočkavé jsme asi obě - příroda i já......Ale ještě neskončil únor, není kam pospíchat. Místo sněhové nadílky, která k nám shůry  v letošní zimě nepřišla, a  když nějaká ta sněhová vločka na zem spadla, neměla dlouhého trvání. Aspoň malá náplast za jarní tání, které vždy začátkem března

V nedělním odpoledni mě naše rodinka vytáhla ven, okouknout kudy poblíž řeky Nisy vede jedna nová cyklostezka. Prostě jen tak se kousek po ní projít. Cyklistům jsme se vyhýbat nemuseli, téměř jsme žádné nepotkali, na projížďku bylo dost  větrno a chladno.  Cesta byla upravená, tak ne jen pod nohy, ale kolem jsem se dívala...Tam, za řekou ve stráni mě zaujala malá skála co si někdo zvolil

Jak mi  do vzpomínek paměť sahá , jó, to byly jiné zimy než  zažíváme dneska. Když venku  napadalo hodně sněhu, když přišel mráz až praštělo, když na potoce voda zmrzla  a rampouchy ho zdobily. Bylo klouzání a koulování, na sáňkách sjíždění  s kopečka, na šlajfkách na

Takhle si dopoledne sedím u kuchyňského stolu,  přehrabuju se  v semínkách, ve vlastnoručně nasušených  i v nakoupených, a Terka mi dělá společnost. Je nejvyšší čas dát naklíčit aspoň pár paprik, sice jsem se zařekla, že už je pěstovat nebudu, ale holt neumím dodržet slovo, prostě tomu vábení neodolám. K tomu si s vnučkou povídáme, za zády hodiny na zdi, a aby řeč nestála tak se

Sobotní výlet na kotelskou křížovou cestu nám dopřál ještě zastavení u pramene Ploučnice.Malý kousek od Jenišovického mlýna je za rybníkem malá tůňka,  do které stékají stružky ze svahu Ještědu a tak je těžké přesně určit, která je zcela pravým pramenem. Vždyť nad vsí Rozstání ze svahu lesem protéká víc potůčků, který z nich je nejvodnatější, který pramení nejvýš? Jestli si vzpomenete na zajímavý 

Sobotní pozvání přišlo tak nečekaně, zrovna jsem věšela prádlo na sušák, když mi začal vyzvánět telefon. "Co děláš ? Jsi sama doma, nechceš se s námi někam podívat? Tak za dvacet minut jsme u tebe, jo?"- volala mi sestra Jarča.  Tak honem přiložit do kotle, aby topení nevyhaslo, rychle se obléknout, popadnout foťák, nezbytné hole a kamsi hurá, i když ještě nevím kam.... Asi někam

Kde jsou ty časy když mobily nebyly a dalo se bez nich v pohodě  žít. Retro čas nebudu rozebírat, ten se ztratil v dálavách, všichni už žijeme v jiné době. Nechci tu  básnit o tom všem, co nám dnes život ulehčuje a  co se pro každého stalo už samozřejmostí.  Z té pestré škály různých vymožeností tu zmiňuji záměrně mobil. Tahle věcička, pro nás   téměř nepostradatelná,

Únor už je tady... a podle toho jak to venku vypadá má co dohánět aby potvrdil platnost  známého rčení, že únor bílý, pole sílí....Dnes bylo jako v předjaří a teploměr se vyšplhal nad deset stupňů když po zimě ani stopa. Sněženky už se v trávníku ze spánku probudily a chystají se rozkvést, a dokonce i první narcisky nesměle vystrčily špičky svých lístků, i když na to mají ještě čas.

Při návštěvě u mé sestry si nikdy neodpustím cvaknout aspoň pár obrázků ze stejného místa. Jen pár kroků od jejího domu a při tom si vždycky řeknu - to by bylo něco, mít tu vodní hladinu denně tak pěkně na očích. Na jaře, v létě, v podzimu i zimě, za východu i západu slunka, za větru i deště, pořád by bylo na co se dívat, možná  by mě to nikdy neomrzelo....

Takhle jsem to viděla v

Zdá se, že se k nám trvale nastěhoval, i když jsme ho nezvali, ale místa je tu dost...Krtek, krteček, ten se nikdy neptá a usadí se, kde se mu zachce, kde se mu líbí, kde má klídek a kde mu to vyhovuje. Nijak nezahálí a sem a tam v podzemí rejduje, koukejte, teď jsem zrovna tady, hlásí se čerstvými kupkami navršené zeminy. Už jsem pár krtinců na zahradě rozhrabala a on se mnou soutěží a snaží se