Už k posledně zmíněnemu Opičáku dnes trošičku přidám a pak za ním zaklapnu vrátka. Slibuju. Ten lesík znám od svého dětství , vždyť jsem nedaleko vyrostla. Přes potok, pěšinkou vzhůru, na silnici přes letiště a kolem Opičáku jsme s maminkou chodili do krámku u mostu pro běžný nákup. Někdy i k tramvaji do města. Kolem dvou hangárů, ty ještě stojí a střežil je hlídač s vlčákem. V lesíku občas i vojáci

Dnes zrána jsem na chvíli sedla k noťasu  abych se jukla do kutil.bloguje.cz / Jildo netluč mě, že Tě prozrazuju/, jen jsem to spustila už je to tu :  " Ty zas u toho sedíš, to není možný, to je snad nemoc " halasí od dveří synek Jan.  Až jsem se skoro zastyděla, že by mě opravdu postihla další mánie?  Lidově řečeno - kytkománií, houbománií a fotománií už trpím,

Přišla mě navštívit Drahuška, človíček s dobrým srdcem. Už jsem se tady o ní jednou zmínila, neví a nikdy se nedozví, že o ní píšu. Jedno ví určitě, že si jí vážím a že ji mám ráda. Obětavá a vždy ochotná pomoci, takových lidí moc v životě nepotkáš....Znám už ji dlouho, plných 29 let a i když čas běží, vůbec se nezměnila. Do pense odešla v osmdesátémdevátém , to už je let, přesto jsme na sebe nezapoměly.

Jejich vyznání lásky příroda chtěla,

Už jste někdy tuhletu hlášku slyšeli ? - "Brambora k bramboře, Uno je na dvoře "...No popravdě, asi to vždycky nefunguje.  Tedy v naší rodině určitě ne. Přiznám, že já UNO mám, to jo, ale v šuplíku, a k čemu ho mám to nechám si pro sebe. To pochopí jenom zasvěcený...Zmínit tu brambory mě jen tak napadlo, když jsem jich loupala docela dost. Při tom se přikradla tahleta hláška - "

Ve středu se krajinou proháněl vítr, ze stromů neúnavně očesával zlatohnědé podzimní listí a už zrána byl ve vzduchu cítit lehký mrazivý zimní závan. Škoda, že z okna tak jako dřív, na ten náš Ještěd nevidím. Brání mi vzrostlé stromy na zpustlé sousední zahradě. O tu se nikdo nestará, když majitel zemřel, zůstala smutně opuštěná.Není tam plot a tak já, drzá sousedka, občas tam do vysoké trávy zabrousím

Možná jste nedávno v televizním zpravodajství jen letmo zahlédli jakousi pohyblivou lávku přes řeku, jednoduše na vlastní pohon. Někde je přes vodu most, jinde nějaká lávka, někde možná funguje převozník... Prostě jak kde, přeplavat ze břehu na druhý břeh, to by se jen tak nikomu nechtělo... A když už je o té vyjímečné lávce řeč, tak vám ji představím a že tu nyní v takové podobě stojí, za to opravdu

Kdo ? No přece letité stromy, které dlouhá léta nad krajinou mlčky drží stráž a ať se v lidské společnosti děje cokoliv, přežívají dál...Ty stromy -  větrem ošlehané, suchem žíznivé, jindy zas deštěm bičované, v zimě mrazem a sněhem spoutané, ty stromy se nevzdávají a přežívají dál...Snad jenom necitlivá lidská ruka, z nebe blesk a ničivá vichřice jim může ublížit.... Stromy

Obloha je šedivá

jak kožíšek myšky,

veverky si na zimu,

schovávají šišky..

Jsem jako zmlácená, jako by mě vytáhli ze ždímačky - dost často říkám si po ranním probuzení...Nevím, nevím čím to je, ale potřebuju čas, abych se probrala, rozhejbala a mohla se vrhnout do nového dne...Pomoct si neumím, mám na sebe zlost, chtěla bych z postele vylétnout lehounce jako ta včelka, nic naplat, připouštím, že mládí je pryč... A mívám sny co ve spánku mě deptají, prostě nic hezkého

V pondělním slunečném odpoledni jsem s nadšením párkrát pronesla:  "Pane Bože, děkuji, děkuji, děkuji...."  A měla jsem důvod, skutečně......

To pondělní ráno byla zahrada sice zimou už prokřehlá, ale slunko bez váhání vstalo, nemělo šanci se nikam schovat, obloha byla jako vymetená. A tak jsme popoledni s Jarčou vyšláply na malou toulku,

Jinovatka na střechách a prokřehlá je tráva,

přesto bude hezky, sluníčko už vstává.........

Tak

Vždycky jsem si myslela, že až budu na odpočinku, že si všechno pěkně zorganisuju a všechno pošlape podle plánu. Tak jsem si to malovala. A jak tak už pár roků koukám, vidím, že jsem se mýlila. No co, už mi nic neuteče, tedy jen to co je doma a na naší zahradě. A tenhle pátek byl pěkně slunečný, že k toulce přírodou sváděl. Tak jaképak váhání, byla jsem natěšená.... Pravda, dopoledne na chvíli

"Dědo, dědó, to se bude hodit, viď že se to bude hodit?"-jásá Matěj když přišel ze školky. Ruce špinavé a vleče poklici, cestou ji našel v příkopu.  "To nevadí, ruce si umeju, jsou jenom od šmíru, ale ta poklice dědo, viď  že je dobrá, koukej že není rozbitá, kdyby se hodila na tvoji škodovku, tak bych ti je dědo dal, víš?" Ani to nadšení neumím vypsat, to byste museli

S dědoušem jsme dnes courali lesem, křížem krážem, vítr nám zpíval v korunách stromů a já při jeho písni tichounce rozjímala. Stoupali jsme výš a výš,  když jsem ji najednou spatřila.  "Dívej, podívej, to je ta cesta , na tu mám srandovní vzpomínku ! " - Tam stala se před lety příhoda k pousmání a já se vrátila na chvilku zpět.....Muž zvedl hlavu a otočil se a na moje zvolání

Foukej, foukej větříčku,

schoď mi jednu hruštičku,

schoď mi jednu nebo dvě..........

Tak známá a hezká říkanka pro děti, myslím, že ji každý moc dobře zná. My sice na zahradě hrušeň nemáme, naštěstí, protože nefouká větříček ale pořádný vítr, ten by ty hruštičky schodil

Léto už za sebou zamklo bránu, pomalu mizí i kouzelná paleta pestrého kvítí, teď kraluje podzim, pak přijde zima... Koloběh času po každý rok. A já jen tak ,pro radost, v průběhu léta, ze zahrádky pár kvítků nastřádám, těch co dají se usušit a do lahví je zamykám. Jen tak, pro radost...

Včera bylo posledního září a ejhle, ukázalo se slunko. Po ránu bylo docela chladno, venku po deštích namoklo ale mě to táhlo do lesa. Ani dědouš se nenechal přemlouvat, představa že najdem houby na celé čáře zvítězila. A ony byly, kupodivu, jen toho mokra mohlo být míň. Dokonce václavky začaly růst, no aby ne, vždyť už bylo Václava !  A my je sbíráme a našli jsme

Dva studenti, budoucí inženýři se poflakují po kamusu a jeden se toho druhého zeptá:  "Odkud máš to skvělé kolo?"  Druhý vysvětluje: "Včera jsem se šel projít, byl jsem zamyšlený a na tom kole jela kolem mne jedna holka. Jen mě uviděla, mrskla sebou o zem, roztrhla si šaty na těle a vykřikla:  "Vezmi si co chceš!"  Druhý student souhlasně přikyvuje: