Adil | co život přináší

 "Přijďte se k nám podívat, pořídili jsme si nového psa."

"Opravdu ? A nekouše ?"

"To nevíme, a tak to potřebujeme vyzkoušet..."

"Nechceš s námi do lesa ?" volá na mne přes plot sousedka.  "Mohly by být houby, když pořád prší, chtěla bych si jich pár nasušit..." 

Na víkend odjel Matěj s rodiči k druhé babičce a tak jsem měla příležitost mít Kryštůfka jenom pro sebe, chtěla jsem mu vynahradit svoji pozornost. "Kryštůfku, zůstaneš u nás přes noc a taky půjdeme spolu na procházku , třeba do lesa, jo ?" "Ne, babí, ja nemůžu, já mám svůj pokojíček, víš..?" Dal mi košem vzápětí. Jo, kdyby byl doma Matěj, to by nezaváhal, ani vteřinku.

Teď si někde můžou vesele prozpěvovat - " v tej naší áleji, švestky se válejí..."  Zralé, modré a slaďoučké švestičky, kdo by je neměl rád ?  Jen letmo vzpomenu na moje dětství, na velkou zahradu  a  na dvě řady stromů, švestkami obsypaných. Všechny tam kdysi vysázel táta, bohatě plodily, snad každý rok.  A my, děti, jsme mívaly za úkol ty švestky ze štaflí otrhat.

Povídá sousedka - " ten váš chlapeček je tak hezký, ale proč jste mu dali takové jméno, Bonifácek ?" "No, víte, to máte tak.  To se mi přihodilo za bony a pak těch facek od táty. když se to dozvěděl !  Tak tohle je vtípek, ale své jméno si nevybíráme sami, jak bychom taky mohli, dostaneme ho do vínku od rodičů, a hned po narození. A některá jména jsou uchu lahodící,