Teď už nezbývá nic jiného,  už jen zaklepat na tu pomyslnou bránu a ámen -  všechno nenávratně zmizí.....

Byla to zajímavá stavba, malý zámeček v udržovaném parku, kde rostly rhododendrony a keře žlutých vonících azalek, park plný různých stromů a dole pod zalesněnou strání v zátočině šuměla řeka Nisa. Nevím kdo zámeček kdysi dal postavit, ale domnívám se, že

Pár jsem si jich do obrázků posbírala než skončil červencový den. Za den, za dva za tři, ztratí květy na kráse, ale z poupat další budou. Asi proto se jim říká denivky....

Je dotěrné sálavé vedro, až pod kůži proniká a všude se roztahuje,  žíznivé kvítí vadne a ani lístek se nepohne, a člověk je rád, že ještě dýchá....Hic jako v pekle, nebo horko jak na Sahaře, říká se, ale kdo ví,  já v pekle ani v poušti  nebyla. Lenivě sedím ve stínu altánu,  malé jezírko nadosah, a k tomu dvě oči a dvě uši mám, to není málo přece  !  Přesto se mi

Kytičky mám ráda, to se o mně ví, no řekněte, kdo by je  neměl rád ? Někdo je má nejraději na stole ve váze,  já ale venku, na louce, na zahradě, a když září za plotem kdekterého domu nestane se, že bych si nevšimla. Kytičky mají v mém srdci místo, tak to bylo, tak to je a doufám, že ještě nějaký ten rok bude.....A tak jsem si  pár kvítků posbírala, co teď po růžích přišly na řadu.

nenáročné

Jo, kdybych je nechtěla, tak bych je neměla....ty moje růže ! Když se pyšní záplavou květů, to je pokoukání, a pak když odkvetou a je nutné je stříhat, ostré trny převezmou slovo, a ruce jsou zdrápané natotata, i když se bráním sebevíc. Jo, kdybych je nechtěla, tak bych je neměla....

Na té  procházce k soutoku řek jsme obě měly oči opravdu všude,  bylo co obdivovat, hotový balzám pro duši !  Ani ta cesta místy krkolomná když jsme přes kořeny šlapaly, ani ta cesta místy kamenitá nám naši euforii nevzala....

V pozdním nedělním odpoledni se sluníčko schovalo,  ale v příjemném teplu jsem se pustila do zapleveleného zeleninového záhonu. Zem byla suchá a sypká, šlo mi  to od ruky docela snadno a když jsem si po chvíli rovnala shrbená záda tak mě pohled tentokrát netáhl k Ještědu, ale na druhou stranu,  k Jizerkám. Nad nimi bylo pošmourno až černo, asi už tam pršelo. Ale v sobotu, tam bylo

Bylo po obědě, děda si šel dát svých oblíbených "dvacet", do svého režimu dne si přece zasahovat nenechá, a mne jen tak napadlo, že vytáhnu staré album a Krýšovi ukážu retro fotky, kde je jeho tatínek ještě malým klukem. Jenže nejdřív jsem sáhla po jiném s obrázky z mého dětství a mládí. "Podívej, tohle byl můj tatínek a tady maminka, tady ta paní , co má šátek na hlavě, to je zase

Ještě je docela hezky, Terka v kočárku ještě spí a než se vzbudí, mohli bychom vyjet nahoru na Ještěd, jen se rozhlédnout a zase hned zpátky, teď večer by to šlo, pojeď s námi - lákal mě synátor.  A když to jde, takovou nabídku neodmítám, jsem ráda za každou podobnou.... Ale až k vrcholu to nešlo, na horním parkovišti svítila červená stopka, nahoře bylo obsazeno.  Vydali jsme se dál pěšky,

Do zimy je naštěstí ještě daleko, ale až přijde, ať se klidně zeptá - co jsi dělal v létě ?

Kluci byli důležití a  chtěli také pomáhat. Za chvíli byli jako kominíci ale pryč z  haldy se jim nechtělo.....

Pár horkých letních dní mne zdolávalo, bodejť ne, už nejsem mladice co touží chytat bronz !  Jsou prázdniny, a děti mají prééé, to mnohá babička má s vnoučaty hromadu potěšení .A stačí je i pozorovat když si spolu hrají, jako ti naši dva kluci, bratránci. Těch různých nápadů a vylomenin,  jen ať si to užijí, dětství mají jen jedno. Když se tak dívám na dvouměsíční Terezku, jak už se na

Přes den bylo včerejší vedro tak úmorné, ale večer, když už se slunko klonilo k západu a byl dýchatelný vzduch, tak jsem se pustila do boje s plevelem.Bylo příjemné poklidno,nikde nikdo, ani  větřík nezafoukal a já s ohnutým hřbetem nořím své prsty do země a různé myšlenky mi utíkají hlavou...V tom tichu zaslechnu nápadný zvuk, který mě neklame - jé, nahoře je zase balón ! Tedy, tentokrát