Tento týden je Terka po nemoci  doma, ještě nešla do školky, ale už s ní šijí všichni čerti, tak mám kolem sebe veselo. "Babí, já ti budu pomáhat" - hrnula se do kuchyně při chystání oběda.  "Koukej, jak jsem velká, už sem dobře dosáhnu, už  ani stoličku nepotřebuju...jé cibule, ta by mě štípala do očí.." No, řeknu vám,  její  strach z té cibule, kterou

Po celý den je nevlídno, sníh s deštěm hlásí zimu, nos z domu ven vystrčím, jen když musím...Tak jsem se dala do přebírání věcí, které se za léta nastřádaly, a že jich bylo, ještě jsem s tím neskončila. Náš domeček se nafouknout nedá, ale jsou věci, které nevyhodím a dokud živa budu, v krabici uložené zůstanou dál. Třeba dopisy z vojny od mého nejstaršího, které nám v letech 1983 a 1984 posílal.

Z mlhavého rána se včerejší neděle nakonec vyloupla do docela hezkého dne, i když  prokřehlou zem slunko už neprohřálo, přece jen se snažilo. Naše rodinka si do tohoto místa malý výlet plánovala nedávno, ale tenkrát los padl na Panskou skálu, i když je to od nás dál, měla jsem z volby radost.

Na tom světě je to jediné spravedlivé, bez rozdílu pro všechny.  Že čas nám běží, dál a dál....

Když se narodíme

 tak o světě nic nevíme,

pak přijde dětství bezstarostné

a až po něm  jiné 

Říjnové počasí přírodě přálo, v posledních dnech bylo tak hezky, ani náznak,  že záhy přijde  listopad. Teď se to ale už změní, za dveřmi čeká měsíc, co bývá  veskrze  posmutnělý....

Vrátím se  o tři dny zpátky a pak také do včerejška, kdy jsem se cíleně prošla lesním

Dnešní ranní nebeská hra trvala jen krátce, přesto mne vytáhla z domu rychle ven, to abych ji nepropásla.....

Kolem domu je tolik práce, ale jako zajíc neuteče, nic se samo z místa nehne, ono si to počká....Půl hezké soboty jsme využili příjemněji, než se jenom na zahradě lopotit, padla volba, že nejdřív na výlet, a pak? Na trochu práce síly zbydou, nic se nesmí ošidit... Tak kam se kouknem ? Prý k jablonecké přehradě, nebo k Panské skále? K losování nedošlo - k Panské skále, jasně, nikdo nebyl proti.

Radost přinese i pouhý pohled z okna. To  když se probouzí podzimní slunko a přestože už nemá svou hřejivou sílu, tak mé nitro polaská, jistě bude hezký den, řeknu si....

Den za dnem běží , zdá se mi, že rychleji než bych chtěla...A já jsem den za dnem pomalejší, než bych chtěla... Co mne " v rozletu " brzdí nebudu rozvádět,  kdo mě zná, ten pochopí... Babí léto je pryč, mám pocit, že jsem si krásných dní příliš neužila a když se právě teď z okna podívám,

Svatováclavský den mi přinesl potěšení, když jsem se po mnoha letech prošla místy spojenými s hezkými vzpomínkami. Kam se poděly bezstarostné dny prázdnin tak dávno prožitých u babičky,  na počátku padesátých let minulého století ? Asi jsem dětinská,  při každé zmínce mě do svých vln vtáhne nostalgie a já se nechám do minulosti unášet... Aspoň na malou chvíli se vrátit do toho času a