Slunko se směje na celý kraj, no bezva, bude zas hezký den. Co je to se mnou ? Jako bych se ani k životu nemohla probrat, cítím se jako kdybych ze ždímačky vypadla...Už vím, ty trnité královny, ty za to můžou, vždyť celé ruce od nich zdrápané mám. Jako v té pohádce o Šípkové Růžence, jenže se musím probudit sama,nikde žádný princ a dědouš by se asi divil, kdybych neuvařila a chtěla jen lelkovat...

Královny květin, jak se o růžích říká, nač mají trny, jen Bůh ví. Na naší zahradě jich mám více a pečovat o ně není opravdu med. Včera jsem konečně ostříhala všechno to odkvetlé na pnoucí růži na oblouku. Ani jsem nahoru dosáhnout nemohla, do jaké výše narostla. Ale když kvetla, byla to nádhera, proto jí trny odpouštím. ....

tady jsem ji fotila z horního okna, oblouk pod ní vidět není,je doma dělaný, fortelný....

i u brány do dvora pár růží je

a tak už beze slov, ještě pár dalších a kdo by chtěl, může si přivonět.....

a i v nádobách se malým růžičkám daří, ty už silné trny nemají

no, a pak se na růže zlobte, když vás některé podrápou, i když jim spílám, tak pro krásu odpouštím......

 Dnes mají svátek všechny Anny, Aničky, Anči, Andulky, Aninky, Anduly, někde i Nandy....To hezké jméno má tolik podob, že jsem si na všechny  asi nevzpoměla. Tak jen samé dobro, jim dneska popřejme !!

Kam až mi nazpět má paměť sahá byl tento den pro nás nevšední. Vždyť naše maminka též mívala svátek a co se nás sešlo najednou....A  jí přáli jsme nejlepší, co se dá přát, a z celého srdce...Moc bych si přála abys tu byla a aby se zastavil čas, abychom Ti říkat mohli, že Tě máme rádi... Ale tys to jistě věděla a jestli se na nás shůry díváš, tak víš, že pořád s láskou vzpomínáme..........

Někdy stačí jen pár dní, zamknout domov na dva západy, nechat všechny starosti za hlavou, nic nedělat, na nic nemyslet, pocourat přírodou, jen tak se poflakovat a relaxovat. Vždyť říkám, jsem holka nenáročná.... Tak jsme se s dědoušem sebrali a na pár dní odjeli do klidného místa za lesem Řáholcem. Žije tam Maruška, jedna z mých sester, co se tam před lety přivdala. Moc často se nevídáme tak je vždy o čem povídat. Spolu jsme pocouraly, poklábosily, tak jak to většinou bývá. Při tom jsem koukala na všechno kolem, na zlátnoucí pšenku, na žluté lány slunečnic, na vlašťovky na drátech, na hladinu rybníka, a tiše se probouzející ráno, zdálo se mi všechno jinačí, než je u nás doma. U větších měst má zelenou průmysl, bohužel..... Tak jsem si pohledy foťáčkem zvěčnila, protože u nás, v nejbližším okolí, nic takového neuvidím.

před vesničkou a také za ní lány rozkvetlých slunečnic, nemohla jsem se vynadívat, hotová pastva pro oči...

a pole čistá, jen s malými kamínky a rostliny jak vojáci v řadách za sebou...

v písni se zpívá, že se otáčejí za sluncem, nevím,večer při západu jsem se nešla podívat, znala bych pravdu, tak někdy příště...

a zlátnoucí pšenka, kdysi i u nás na polích bývala, kam se vše podělo, kdo za to může?

bylo jich na drátech veliké hejno, než jsem otevřela foťák zmizeli, tak aspoň tři ...

to ráno bylo podmračené a slunko se z mraků vykouknout snažilo

a tak jsem postála a pozorovala jak se vše kolem probouzí

přece si v mracích skulinku našlo a na hladinu své paprsky poslalo, zatřpytily se jak malé hvězdičky, skutečný pohled mi až zatajil dech, snímek mohl být lepší,

a to už je den a rybník ožívá, je plný kaprů, co nad hladinu občas povyskočí a hladinu do kruhů rozčeří, to se mi zachytit nezdařilo

rybník se jmenuje Zrcadlo, myslím že výstižný název....

bývají tam labutě, tentokrát jsem viděla jen jednu co jsem  u lávky po ránu spatřila, pak jsme se navečer z výletu vrátili a byla tam stále, hlavu pod lávkou schovanou,že se nám nezdála být v pořádku volali jsme do nejbližší záchranné stanice, řekli nám, že se hned ráno přijedou podívat, pak jsem tam koukali před nocí znova, a zdálo se, že už je mrtvá. Ráno po osmé hodině už byla pryč, zda chuděra přežila, nevíme...

a tady je jeden večerní pohled jak sluníčko za les zapadá

ještě jsem Marušce koukla do zahrádky-plamínek na plotě

a na dvoře v kbelíku nádherný oleandr

a tím už se loučím a jedu domů, vracím se zpátky do všedních dní....

No, konečně jsme se dočkali že maličko sprchlo. To vedro už mě deptalo, bylo ho moc. Hotové tropy, tak jistě bylo nejlíp u vody. Na koupališti, u rybníka, u řeky, u přehrady, nebo na zahradě v bazénu. Prima osvěžení jsou i nohy namočené v lavoru, prostě jak kdo chce, možností je dost. A naši kluci , ti se pěkně vyřádili, z bazénu se jim ani ven nechtělo.To bylo v neděli a také včera, jenom se podívejte ....

no vy se kluci máte rádi, jenom když se o hračky zrovna spolu neperete

a Kryštůfek má vodu rád, nechtěl vůbec ven

a tak ho babička vylákala na čerstvý zelený hrášek

pak když slunce šlo spát, obloha bez mráčku a horko polevilo, bylo příjemné venku posedět

to už je ráno, sluníčko vstalo a otevřelo na malém jezírku pár květů leknínu

i kopretiny rozkvétají, ty mám také ráda

a tady rudbecie

slez maurský, mám jen jednu rostlinu pro parádu, je pěkně košatá, jak malý keř

tento slez bývá ještě plnokvětý, tento má květ jednoduchý ale na kráse mu neubývá

navečer ale začako pršet, konečně, konečně... první kapky na jezírko padaly a i rybičky jakoby oživly, jsou ale plaché a těžko se fotí

tak ještě růži Rugeldu přidávám a přestalo pršet, ani to pořádně nezalilo

a když se sluníčko ven z mraků prodralo duhu jsem ještě zachytila,to bylo navečer, teď už je půlnoc a zas další den.....

Ty obrazy ve skalách jsou obdivuhodné a vznikaly postupně po mnoho roků. Co námahy a času jim autor věnoval, těžko si představím. Mistrné dílo, pane Kopici ! Plni dojmů jdeme dále, ještě kus cesty před sebou. Matěj, nejmladší účastník té naší výpravy,teplem a únavou usínal. A tak ho rodiče střídavě nesli aby si tochu odpočal. Došli jsme k vyhlídce Kapela, jak výstižný název ta vyhlídka má !

skály jako muzikanti z nějakého orchestru

chvíli jsme se pokoukali a jdeme zase dál

kolem plno zeleně, na skalách dost často stromy co drží se v pevném soužití

a tady po schůdkách scházíme dolů

a zase další vyhlídka, dojít na ni, za námahu stálo

před námi výhled na Hrubou skálu, v pozadí Trosky vidíte

na obzoru Kozákov

v dálce je vidět Ještěd, z bočního pohledu zdá se být malý

z  vyhlídky jsme zase dole a slunko trochu vylézá

tady jsme chvíli postáli a pozorovali dva odvážlivce co lezli na skálu

už jsme zpátky v Sedmihorkách a kam se všichni ženou? Trochu toho občerstvení teď musíme si dát....

Jak jsem psala, skončili jsme na Valdštejně a důkladně ho prolezli. Všude bylo plno lidí jak na poutním místě. Že lidi láká turistika, to bylo zcela jasné. A rodinky s dětmi - jsou přece prázdniny a navíc sváteční den ! Máme před sebou další kus cesty tak už žádné sezení, půjdeme dál. Namířili jsme si to po značené cestě ke známému Kopicovu statku na prohlídku obrazů vytesaných do skal. Říkám známému, a já ostuda, ještě nikdy jsem tam nebyla, jen o tom slyšela. Prý nedávno byl o tom v televisi moc pěkný pořad, škoda že jsem ho neviděla, věděla bych dopředu, do čeho jdem. Ale nic jsem si tu ujít nenechala, opravdu. V tom náročném terénu jsme všechno prošli a tak pár obrázků nabízím. Jen kvalita není jak bych si přála, lépe to prostě neumím...

a jdeme tedy dál,i když slunko nepraží, je dusno a horko, tak žádný spěch

ta naše tlupa mi pomalu mizí tak za nimi rychle pospíchám

vyšli jsme z lesa a statek je před námi, na dalších obrázcích uvidíte...

po cestě jsem stavení obešli, na střeše stodoly došky jsou,všechno tu dýchá dávnými časy

stavba z roku 1787 - no řekněte, co všechno za staletí musela zažít, mlčenlivá kronika všech dávných let,

kdyby vyprávět mohla, sedla bych a tiše naslouchala, o starostech, radostech všech co v ní žili....

jen co sejdem z kopečka dolů už se se mnou jen dívejte, chcete-li.....

tady si vytesal štít svého domu

vybrala jsem jenom pár obrázků ani komentář jsem k nim nedala, letem  světem jste mohli jít se mnou....

a  teď ve skalách zas chvíle oddychu, zítra vás vezmu ještě kus dál, a kdo chce, může jít s námi....

Ještě jen malá poznámka- ta naše rodinná tlupa-11 lidí, nejstarší dědouš, žádný sportovec a 71 let , nejmladší 3a půlletý vnouček, byli jsme utahaní všichni , mladí i staří, cestou zaprášení až běda, znova říkám, ten terén byl náročný pro netrénované.... ......

Čechy jsou malebné, stačí se dívat, po horách, nížinách, po celé zemi.  Ta nádherná příroda je jako ráj. Kdo přírodu v lásce má, jistě mi rozumí. Stačí jen jít a kolem se dívat. A tak se naše velká rodina ve svátečním dni sešla ke společnému výletu. Část nás bylo od Liberce a ti druzí od Jičína, sraz jsme měli v Sedmihorkách, a odtud cesta začíná. Jako vždy foťáček v ruce jsem měla, vždyť stále říkám, že jsem tím posedlá.... Tak už raději mlčím a vezmu vás sebou, chcete-li....

Sedmihorky - část areálu, usazené pěkně v lese

prošli jsme kolem rybníčku, hejno kachniček i opuštěná vajíčka jsme viděli

cestou ke zřícenině hradu Valdštejn typické balvany ve stínu stromů

o kus cesty dál přibyly skály, které se nahoru vzpínají, chyběla však obloha v azuru, škoda...

i takový nápis na stromě byl, myslím,že pravdivý,  protože těch vyrytých věcí jsme viděli moc

terén byl členitý, kameny, kořeny a také schůdky

a tak jsme došli k Valdštejnu, to je kaple na nádvoří

hradem si prochází každý sám

pohled do kaple

hrad stojí nad strží-pohled dolů

jen trochu znavení putujem dál a na zbytek výletu zas pozvu vás příště, chcete-li....

Fakt nejsem žádná bylinkářka, přesto každý rok nějaké bylinky sbírám.  Taková kopřiva, ta není k zahození, hlavně zjara, to má opravdu sílu ! Už jako malá jsem s obdivem zírala na svého tátu. Kyticí kopřiv si šléhával tělo, prý proti regma, říkával.... Já  jsem to však nezkoušela, na to jsem docela srab. Ale taková kopřiva s přesličkou rolní, z té je zjara docela dobrý čaj. Zeptejte se dědouše/ na vysvětlenou -to je můj muž/, ten vám poví, jak mu chutná.

Květy černého bezu už jsem si nasušila, teď přichází na řadu divizna. Tu ze své zahrádky rozhodně nevyženu. Jen se podívejte, jak je hezká, nemám pravdu?

Správně usušená žlutá  kvítka voní přímo po medu. Lehce se sbírají za plného slunka, nejlépe v poledne. A nedá to práci, věřte mi. A když přijde kašel, rýma, zlobí průdušky a nachlazení, vždy mám po ruce podpůrný lék. Letos si z divizny udělám syrup, možná se osvědčí, uvidím. Našla jsem recept, tak předávám dál :

                                                  Hrst čerstvých květů, na to vrstvu cukru, dát do velké sklenice, asi tak třílitrové, za 5 dní scedit, nechat ustálit a v láhvi uzavřít. Určitě vyzkouším, no, nebudu líná....

Hurá, hurá, konečně prázdniny !  Děti si oddychnou a škola taky. Dnes už je všechno jinačí než bývalo dřív. Nevím, zda by se dnešním dětem takové prázdniny líbily, zda by se nenudily, necítily ochuzené o všechny ty vymoženosti současné doby, přinejmenším o mobil a určité pohodlí. A poznat to, už ani snad nemají možnost. Patřím do kategorie všech těch dříve narozených co vědí o čem je řeč. A jak ten čas letí, když přijdou prázdniny,s trochou nostalgie moc ráda vzpomínám. Byla padesátá léta, v minulém století, tolik let zpátky, už je to tak...Hurá, hurá prázdniny, také jsem s bráchou jásala, když se školní rok končil. Měli jsme štěstí na troje prázdniny, pěkně za sebou,ty celé jsme prožili u naší babičky.  Milované babičky ! Moc ráda vzpomínám. Pravda, ve vzpomínkách si asi nejvíc uchováme to nejhezčí , vždyť zmíněné prázdniny byly pro mne  plničké slunce. Malebná víska s řekou Doubravou, prosluněné stráně s pupavou, koberečky drobných hvozdíků/ babička jim říkala slzičky Panenky Marie/, s polštářky voňavé mateřídoušky, s políčky nazlátlé pšenice protkané polním červeným máčkem, modrou chrpou a často i heřmánkem... Když si tak vzpomínám, cítím tu směsicí vůní a teplé slunko mě hřeje... Ach jo, chtěla bych se někdy vrátit, alespoň jednou, do dětských bot a takové prázdniny si znova prožít... Babička měla hejno hus, ty byly snad na každém dvorku, honili jsme je k řece a na pastvu, a s dětmi se sousedství jsme se při tom pěkně vydováděli.U řeky bylo takové místo Pod skálou se tam říkalo. Obecní louka, takové hřiště, patřila všem.Na stráni plno ostružin, někdy i houby jsme našli. To se ví, že nějaké klukoviny a malé lumpárničky jsme všichni také prováděli, vždyť byly jsme děti. Pro voňavý chleba, to byly pecny, jsme chodívali k místnímu pekaři, ještě horký jsme nosili domů a jeho vůně se za námi táhla...Babička lednici neměla, ale studený sklípek, na třetím schodě v krajáči mléko, i máslo tam čerstvé vydrželo. No dlouho však ne, nám prostě chutnalo. Z cukrové řepy vařívala sirob, na chlebu s máslem to bylo jak med. Kachlový sporák s troubou a kamnovcem, kde byla stále teplá voda, voňavé buchty, nám babička pekla, byl to pro nás opravdu ráj ! Z dohledu rodičů a hromady práce, která u nás doma bývala pořád, pole, sušení sena, a samá povinnost... U babičky ve vsi vždy o osmé večer se na kostelní věži rozezněl zvon. To je Klekánice, říkala babička, konec hrátek a my museli domů. A také obecní bubeník, hlasatel zpráv, to bylo něco! Vždy přišel na plácek,  v patřičném obleku, paličkami do bubínku zatřískal, lidé se sběhli  a vyslechli zprávy, tenkrát ještě ve vsi místní rozhlas nebyl. Byla jsem dítě,dávno už nejsem, a jen vzpomínky na dětství zůstaly...

    Políčka obilí, na každém kroku, to byl tehdejší venkov. Jak na tomto obrázku, který kdysi namaloval můj tatínek . Není to malebné? Určitě je !

Včera mi dědouš řekl, že ve zprávách zaslechl o mezinárodní vesmírné stanici a že bude dokonce pouhým okem vidět.  Přesvědčila jsem se, opravdu byla !  Zvláštní, ve 22.15 obloha bez mráčku a hvězdičky nikde jen jediný jasný bod třpytivě svítil. Neváhala jsem a vzala foťáček, cvak a ten úkaz laicky si zvěčnila. Dnes ráno, po čtvrté hodině,už pěkně svítalo a zářil jen měsíc. Nebyl tam sám, pěkně jasně svítila i stanice a za těch pár hodin kus cesty uběhla. Vzala jsem dalekohled a chvíli ji zkoumala. Viděla jsem takový kulatý útvar, jakoby plný světelných bodů, opravdu zajímavé.  Skutečně, bylo ji vidět....