Na vlně houbařských vzpomínek.

21. říjen 2015 | 14.18 |

Včera, krátce po poledni, když jsem přišla na naši zastávku MHD, slušně pozdravím starší neznámou ženu, sedící na lavičce. Po očku po ní pokukuju, je sportovně oblečená, na zádech batůžek a v rukou plnou tašku hub,  a co chvíli do ní láskyplně jukla. Samé podhříbky, hnědáčky nebo panské, jak se jim různě říká, pravda, po deštích trochu omáčené, jak jsem si kradmým pohledem všimla.  "Koukám že ještě rostou, máte jich plno, to jste asi šla dolů až od Výpřeže" řekla jsem směle. Ta paní se mile pousmála a dala mi hned za pravdu. "Šla jsem opravdu z Výpřeže ale našla jsem je většinou na jedné stráňce, kam se nejspíš někomu lézt už nechtělo, jinak je všechno dost procourané, několik houbařů jsem cestou  taky potkala".  Tou lesní procházkou viditelně spokojená, měla moje sympatie.  Kde je ten čas, když jsem do strání šplhala s vidinou hříbků malovaných a nejenom hříbků, přece...A i když byl košík plný až po okraj, tak se mi z lesa domů ani  nechtělo. Ten tichý lesní chrám mě magicky přitahoval, polštářky mechu a vůně tlejícího jehličí, ten tajuplný šepot v korunách stromů....ááách, to byla medicína pro duši !  Ale došla jsem k poznání a smířila se, že to co šlo, už prostě nejde, kdybych tisíckrát chtěla, nebo i kdyby čert na koze jezdil, už mi to běhání po stráních a po houštinách, už mi  opravdu nejde.....Jsem starý snílek, ale ten kouzelný proutek, abych s ním mávla, abych všechny potíže odehnala, není a není....

srpen 2O1O v lese část 2

Stačilo by, otočit ručičky na hodinách pádícího času o nějaký ten rok zpátky, aspoň o pět let, to jsem nahoru do té stráně také lezla, ale já po dvou, ne po čtyřech....dnes bych to nedala ani po čtyřech, leda tak párem volů......A ta stráň je opravdu prudká, i když na obrázku celá vidět není. A nahoře houby byly, samé praváky jsme tam tenkrát našli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře