Co bylo, už není....

23. září 2014 | 19.20 |

Je čas dozrálých švestek, nebo že už by bylo po švestkách ? Ještě nedávno jsem si jich pár koupila, abych uvařila švestkové knedlíky.  Ale přece jen, na letitých stromech, notně proschlých, stářím a nepéčí zubožených, na dosud zelených vršcích sem tam ještě nějaká švestička visi a nechce to vzdát. Ty stromy v naší ulici jsou už jen němí pamětníci na to co bývalo...

Vzpomínka z dětství se ke švestkám váže, aby ne, když za stodolou, na velké zahradě, plaňkovým plotem ohrazené, se švestky v tento čas modraly, skoro každý rok. Kdy tam stromky peckovin tatínek nasázel to už si nepamatuju, asi jsem byla příliš malá abych to vnímala. Ale švestkové buchty, to už je jiná, ty si pamatuju dost ! Bylo nás ke stolu šest a nám dětem chutnalo pořád, tak maminka dělala kynuté buchty, trošku to přeženu s přirovnáním - buchty veliké, jako malé cihly... Do každé sázela po pěti švestkách, pěkně vedle sebe, do řádky. Zabalit, na pekáč a šup s nimi do trouby. A tenkrát žádná elektrická trouba či plynová doma nebyla, v kachlových kamnech bylo nutné oheň pohlídat. A ty cihličky do zlatova upečené, provoněly celý dům a nám se  sliny už jenom zbíhaly, myslím, že pak nezbyl nikdy ani ten drobeček. A švestkové knedlíky z bramborového těsta, mákem sypané a omaštěné, to byla také dobrota, na talíři zbyly jenom ty pecky co na nás prozradily, kolik těch knedlíku zmizelo v našich dětských útrobách. No jo, ale ty švestky musel někdo otrhat, práce to nebyla těžká, štafle, košík s potřebným hákem k zavěšení, befel rodičů a už se šlo. Ne vždy se nám chtělo, co si budeme povídat, ale befel byl befel, tak bez brblání do toho !  Ty domácí povinnosti jsme si  občas pestřili různými kravinkami, se starším bráškou jsme si spolu byli věkem nejblíž.  Brácha toho moc nenamluvil, já jsem to zvládala za oba. Jednou jsme dostali za úkol otrhat další ty švestky, vzpomínám, jak si brácha  tajně zapůjčil deštník, maminčin kostkovaný, jediný, co v domě byl. Vylezl nahoru, na poslední příčku vysokých štaflí, deštník otevřel a hup !  Možná chtěl vyzkoušet jaké to je, když se odvážný s padákem snáší k zemi, tak ho chtěl po svém kopírovat. A že jsme ty odvážlivce dost často vídali, nad nedalekým letištěm. Mnohdy s padákem končili před naším domem,  ve větvích stromů kolem potoka. A jak tu tak vzpomínám co bylo a už  není, tak i ty švestky ze  zahrady zmizely. Už dávno je zahrada na dvě části rozdělená, na jedné půlce teď místo těch švestek roste nový dům. A na druhé půlce rok co rok paleta barevného kvítí, rukou mé sestry pečlivě sázeného,a za ním, za plotem si v trávníku slepičky vesele pobíhají, a mají tu zelený ráj. Jo, časy se mění, dávno konec je švestičkám, co bylo už není.....

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře