Všeho moc škodí...

1. říjen 2010 | 14.20 |

Včera bylo posledního září a ejhle, ukázalo se slunko. Po ránu bylo docela chladno, venku po deštích namoklo ale mě to táhlo do lesa. Ani dědouš se nenechal přemlouvat, představa že najdem houby na celé čáře zvítězila. A ony byly, kupodivu, jen toho mokra mohlo být míň. Dokonce václavky začaly růst, no aby ne, vždyť už bylo Václava !  A my je sbíráme a našli jsme dost. Když jsem je doma potom čistila a že z nich bude výborný guláš, přišla mi do mysli zas vzpomínka dávná....Ale je tak živá, jako by to bylo včera....Tenkrát, byl zrovna podzim, po Václavu a václavek rostlo požehnaně. Ten den jsem v práci měla "dlouhý", prostě přišla jsem domů až k večeru. Po "dlouhém dni" po práci už docela znavená a doma mě čekalo pořádné překvapení.  Veliká, velikánská hromada václavek, které muž se synkem odpoledne  v lese snad kosou sklízeli. Co teď s tím ? My jsme to přinesli, mamka to zpracuje, to práci nedá, ona si poradí, -  hoši od toho už dali pryč ruce - jasně, úkol byl tímto rozdělen ! Ten večer se mi do toho nechtělo ale nechat to na druhý den ? Ne, ne , řekla jsem si a pustila se do práce. Odkrájet nožičky, řádně omýt kloboučky, povařit ve vodě, umýt a připravit sklenice a tak dál.. Když jsem plné sklenice /bylo jich dost/ dala do hrnce na plotnu sterilovat, bylo už po půlnoci. Lidičky, já byla už  k smrti unavená!  "Ještě to holka zasteriluješ" -poroučím si, ale už sotva jsem koukala a na nohou stála. Ta příšerná únava zmohla mě tak, že jsem si jen na chviličku hlavu položila ale v momentě tvrdě zdřímla. No, zkrátím to raději- z té tvrdé dřímoty mě vzbudila rána, byla to rána veliká, že vytáhla z postele i spícího muže. To byste koukali jak jsem na nohy vyskočila a najednou byla náramně čilá, copak mi jiného zbývalo? V kuchyni obraz nevídaný- sklenice rozbité, něco hub ke stropu přilepených a poklice na hrnci zpátky seděla - to si dodneška vysvětlit neumím. Šikovná poklice, šikovná, určitě víc než byla jsem já... No, jak to nakonec dopadlo s václavkami? Hrnec šel z domu i s celým obsahem a mě čekalo veliké uklízení. Už ani nevím jak jsem se v mé práci druhý den cítila, jo, jo, všeho moc škodí....

václavky

To jsou ony, potvůrky václavky, co mě tenkrát pořádně ztrestaly, tedy ty předtím, z těchto je už v kastrolu hotový guláš...

po deštích

Tak to v našem lese vypadá po dlouhých deštích, mokro, mokro, mokro.....

lesní zrcadlo

Těch lesních zrcadel jsme potkali dost, tady je jedno z nich.

obraz v lese

Tady se zrcadlí i kousek oblohy, zdá se, že by si člověk ani nevšiml, kdyby se na obrázek zahleděl obráceně....

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Všeho moc škodí... irena s. 01. 10. 2010 - 16:29