Zasloužila bych "na holou"...

26. únor 2012 | 14.33 |

Jo, asi bych zasloužila, když si představím, jakou maminka tenkrát prožívala noc, jaké obavy a strach o svou dceru musela mít, když ta se jí domů do tmy z výletu nevrátila, ale  naštěstí přišla hned  v časné ráno. ..Jaký strach srdíčko svírá, když jde o potomka, to může posoudit každý z nás, až když sám v rodiče dospěje...

Už je to pěkná řádka let, co se tohle, ani ne mojí vinou stalo. Prostě se to tak semlelo. Tenkrát pojem - co je to mobil, to byla ještě utopie. A i normální telefon nebýval v domácnostech běžný, prostě bylo to tak a dnes by se něco takového ani snad nemohlo stát, dneska máš spojení, raz dva, vůbec žádný problém. No a teď k věci - to bylo tak:

My tři kamarádky, ve věku 16 let, jsme si plnily 100 jarních kilometrů, taková turistická akce pro mládež tehdy probíhala, a my chtěly získat co nejvíc potvrzení z navštívených míst. Pěšky či na kole, to bylo jedno, razítko z cíle bylo pak odměnou. Tenkrát jsme došly, už nevím jak, až do Sedmihorek, dál už to nešlo časově. Vydaly jsem se na zpáteční cestu, začlo se šeřit, co teď?  Krista, nejmenší postavou ale zato s vůdčí schopností rozhodla: "Holky, stopnem si něco, jinak se domů nedostanem!" Já a stopovat ? Ani náhodou, zrovna tak Eva.... A tenkrát ani aut tolik jako dnes nejezdilo, kolik je to nazpátek let ? Klidně prozradím, nemám co tajit,psal se rok 1960...   "Víte co, děvčata, sejdeme se u zámecké aleje na Sychrově, a jestli pojede vlak, tak máme vyhráno" navrhla Kristýna. No, přiznám, žádná z nás nevěděla, jestli vlak pojede, ale co kdyby přece, že jo..? První kdo zastavil byl starší pán na motorce, takové staré, asi "pérák" to byl.To zadní sedadlo, dobře si pamatuju, bylo na pérech a o hodně výš. "Evo, tak sedej a u Sychrova, jo?" povídá Kristýna. "Ne, ne, já nepojedu", zdráhala se Eva. "Tak holky nezdržujte, tak jeď ty"  jako vůdce mi přikázala, "u aleje na nás čekej !" Jen tak naokraj, bylo to poprvé a taky naposled co jsem kdy jela stopem...Pán měl na zádech nějaký batoh a  groteskní bylo, že jsem ho měla nacpaný před sebou a ještě jsem seděla výš než motorista. U aleje mi zastavil, já tam pak nekonečně dlouho čekám, nikde nikdo...Pak zastaví motorka, seskočí Krista a téměř za tmy se sejdeme. "Kde je Eva, s kým jsi jela?"  "S nějakým vojákem, a jel do Liberce, vidíš, kdybych kvůli vám nemusela, mohla jsem už být doma!  a Eva zase jet nechtěla, prosit ji nebudu, tak ať se stará !"   Tak co teď, nezbyde, než na ni počkat až sem dorazí po svých. Nevím, možná půlhodinka uplynula a ve tmě se někdo k nám blíží.  Paní s kolem a v nádražáckém, Evička cupitá vedle.  Hned jsme od paní dostaly díl: "To si říkáte kamarádky, takhle ji nechat samotnou? Chtěla jsem jí půjčit to moje kolo, ať na něm dojede, že ještě stihnete vlak. No, nechtěla, tak vám to ujelo, další pojede až před půlnocí.

.."  Co teď?   "Přece nebudem sedět tak dlouho na nádraží, zkusím zas stopovat, jestli někdo  pojede" prohlásila Krista, a bylo. A tak jsme šlapaly po silnici dál a došly jsme k přejezdu, u spuštěných závor stál nějaký autobus. Kristýnka neváhá, má dobrou vyřídilku, ta se ve světě neztratí... "Jo, děvčátka, jedeme z výletu, vezmu vás sebou, klidně si nastupte, ale jedeme do Jablonce. Z Jablonce pak můžet tramvají..."  Hurá, vyhráno, domů se dostaneme i když je pořádná tma.

Jo holky to měly dobré, obě bydlely ve městě a co já ?Jít sama před půlnocí tou černou tmou? Už jen ta představa !  Z nočního města, okolo strašidelného Opičáku, kde každý strom a každý stín pomalu naháněl husí kůži, a já se fakt bála, co teď?  "Víš co, maminka není doma, vyspíš se u nás a já brzo ráno s tebou půjdu k vám, a tvé mamince to vysvětlím."

Teď už to zkrátím - tak se i stalo, ráno, mohlo být po páté, maminka už byla ve chlévě, měla v JZD na starost jalovice.  Přišly jsme zkroušené do chléva a pozdravíme a Kristýnka spustí:  "Paní Adilová, nezlobte se, Adilka přespala u nás, my jsme se vrátili zpátky moc pozdě, v noci se bála jít domů sama..."

Reakci maminky vidím jako by to bylo včera.   Jen se tak podívala,a neřekla ani ň. V tom pohledu bylo všechno, zlost na nás a k tomu velká úleva ! A myslím, že kdyby bylo možné zaslechnout jak jí spadl kámen ze srdce, byla by to pořádná rána! 

Já se mamince omluvila a už nikdy jsme se k tomu nevracely, a stát se to dneska, v době mobilů? To by nestálo ani za zmínku....

ještědské panoráma

A nakonec malou hádanku.  Poznáte kde jsem to chodila i jindy po výletě? To bylo o hodně později,  ale to jsem se ještě za světla domů vrátila

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Zasloužila bych "na holou"... apok@lypsÍk 26. 02. 2012 - 21:14
RE(2x): Zasloužila bych "na holou"... adil 29. 02. 2012 - 07:51
RE: Zasloužila bych "na holou"... newold®blbne.cz 27. 02. 2012 - 20:19
RE(2x): Zasloužila bych "na holou"... adil 29. 02. 2012 - 07:56
RE: Zasloužila bych "na holou"... jarmila 29. 02. 2012 - 06:08
RE(2x): Zasloužila bych "na holou"... adil 29. 02. 2012 - 08:05