Tenhle nedělní výlet v slunečném dopoledni mou psychiku nabil tak pozitivně, že ještě doma mi v uších doznívalo šplouchání klidného toku vody a vůbec, bylo to prostě fajn. Synova rodinka mě vzala na tuhle pěknou procházku podle vody, fotky řeknou víc, nebudu to rozvádět...
Vodní hladina Kristýny byla ještě zamrzlá, prošli jsme jen po jedné straně břehu a dali se chodníčkem podle Lužické Nisy, která je hranicí naší země s Německem.
Kdybychom tady Nisu přebrodili, tak jsme v německém Hartau, docela klidně svobodně, a bez pasu.
Chodníček jakoby se za ruku vedl s Nisou, vlnky lehce spěchaly rychle vpřed, rozhodně rychleji než my, a vůkol byl takový klid a pohodička, sem tam jen pípnul ptáček ve větvích, dokonce i datla jsme ťukat do mohutného stromu slyšeli.
Odbočili jsme do mokřad na haťové chodníčky, obrázky sem dám příště, teď půjdeme dál až k pomníku Trojzemí.
Proti slunku se fotit nedalo, ale pozná se - za vodou Německo, uprostřed Polsko, tady je to česko - německo -polské trojmezí.
Tak ještě pár kroků a vstoupíme na chodník k sousedům a první, čeho jsem si pod mohutnými duby všimla, takovou úrodu na zemi jsem z nich ještě snad neviděla
Při cestě zpátky jsem se nemohla vynadívat na sluneční třpyt na řece,
A když jsme u Kristýny procházeli kolem březového hájku napadlo mě, ještě chybí Nastěnka a Ivánek, a jsme v opravdové pohádce.
